Zamyšlení nad zimou

Většinu lidí náhlý příchod zimy nepříjemně překvapí. Opakuje se to každý rok, i když nás meteorologové opakovaně upozorňují ve všech dostupných médiích, i když se stránky v kalendáři povážlivě tenčí, i když většina stromů odložila na zem i spodničky, stále odmítáme uvěřit, že už je to tady. Je to dáno naším optimismem nebo naopak naivitou? Nebo spíš touhou po stále trvajícím létě a teple v nás i kolem nás?

Představa jara je spojena s mládím a nadějemi, léto je v životě obdobím vitality a síly, kdy užíváme života plnými doušky. Na konci léta uzrajeme a najíme se šťavnatých plodů své práce. Termín střední věk, který odpovídá podzimu našeho života, prodlužujeme často až do důchodu. Ale kdo by chtěl zestárnout a zemřít? Kdo si chce připustit, že už ho síly pomale opouštějí a nastává čas k zamyšlení a bilancování nad svým životem?

Padající listí a první mrazy nám připomínají neodvratnost našich osudů, proto je nemáme rádi. A přitom je to tak snadné. Po hektickém jaře, vysilujícím létě i plném podzimu si přece potřebujeme odpočinout. Ať už v zimě nebo ve stáří. Mládí nechce připustit konec našich životů (pokud se zrovna nenachází v nihilistickém období, které ho přejde s jarem nebo dalšími jary ...), ale stáří se na něj těší ... Protože jenom konec může signalizovat i začátek něčeho dalšího. Bez zimy není v našich končinách jaro. Po období sucha přicházejí v tropech životadárné deště ...

Nejvíce lidí umírá na konci zimy. Jejich pouť byla u konce, s jarem začíná další ... Ať už to bude nebe, peklo anebo další život, co je čeká, vždy je na co se těšit. A tak se těšme zase na jaro. Jenomže jaro vyžaduje mnoho sil. A ty musíme přes zimu načerpat.

První sníh a první mrazíky jsou jenom předzvěstí. První sníh vždycky roztaje, chtěl nás jen upozornit, že se zima blíží. Abychom se na ni připravili, dokončili úkoly podzimu. Sklidili úrodu, zazimovali kytky i záhony na zahradě. Zateplili své domy a převedli své příbytky, ale i svá těla na zimní režim. A tak se radujme ze zimy, klidu a spočinutí. Vychutnejme si ten okamžik, kdy vyjdeme ven, a tam bude čekat ten úžasný klid a naprosté ticho, jaké je možné jen v mrazivém ránu plném sněhu.

Většinu z nás čeká po zimě zase jaro. A ty ostatní - možná ještě něco lepšího! Proto nemáme důvod se mračit. Mračit nad okenním teploměrem, nad chmurnou předpovědí meteoritů, nad další stránkou z kalendáře ...

Proto se spíše radujme. Nad tím, že po prvních mrazících přijde zas oteplení. Že po zimě nastoupí svou vládu nové Jaro. Nad dnešním dnem, přítomným okamžikem, blízkostí někoho dalšího… Nebo jen tak. Prostě pro radost.

prosinec 2007